Triko Antonio se vzducholodí ZEPPELIN - hnědé

Když se v roce 1928 poprvé vznesla k nebi vzducholoď Graf Zeppelin, bylo mi jednatřicet, a to je věk, kdy mladí lidé touží poznat všechno, co je nové. Ve vzduchu jsem sice byl jako doma, ale v letadlech. Vzducholoď mě lákala kouzlem nepoznaného. Gigant, který zastiňuje slunce a majestátně pluje oblohou, pro mě představoval další sen, který jsem si chtěl splnit za každou cenu.

LZ 127 Graf Zeppelin byla nejúspěšnější vzducholodí v celé éře těchto vzdušných obrů. Jméno dostala po slavném staviteli vzducholodí, hraběti Ferdinandu von Zeppelinovi. Byla postavena v dílnách v německém Friedrichshafenu a měla pozoruhodné parametry. Impozantní byla jak délkou 236 metrů, tak objemem vodíkové náplně, který činil 85 036 m3. Vypadala jako velryba plující vpřed rychlostí 115 kilometrů za hodinu, i když dokázala vyvinout i rychlost 130 kilometrů v hodině. A stejně jako kytovci brázdí světové oceány, i Graf Zeppelin se dokázala přesunout na vzdálenost 12 000 kilometrů. K tomu jí sloužilo pět motorů Maybach VL 2, každý po 390 kW, které byly poháněny speciálně vyvinutým „modrým plynem“, tedy směsí propylenu, methanu, ethanu, ethynu, butylenu a vodíku. Vzducholoď měla duralovou tuhou kostru s centrálním kýlem, gondola pro cestující a posádku byla umístěna pod přední částí trupu. Vzducholoď vypadala tak bezpečně, téměř mateřsky se svými širokými boky…

V roce 1929 se Graf Zeppelin vydal na propagační cestu kolem světa a nesl pár šťastlivců, kteří za tento zážitek zaplatili nemalé peníze. Jak jsem jim záviděl! V roce 1931 už vzducholoď létala na pravidelné lince do Jižní Ameriky, v dalších letech pak z Německa do Brazílie. Během deseti let úspěšného provozu nalétal Graf Zeppelin 17 177 letových hodin, urazil 1 700 000 kilometrů a dopravil 34 000 cestujících a 78 tun pošty. Evropou zněl reklamní slogan In zwei tagen nach Amerika, tedy Za dva dny v Americe, a já si stále říkal – příští měsíc poletím i já… A pak, v jediném okamžiku, se představa o bezpečném korábu nebes zhroutila. Když se šestého května 1937 vzducholoď Hindenburg pokoušela přistát na letišti Lakehurst v New Jersey, vzplála. Katastrofa si vyžádala 36 životů. Zkáza vzducholodi rozmetala nejen samotný vzdušný koráb, ale i sen mnoha lidí, kteří toužili cestovat na druhý konec světa pod jeho obřím břichem.

Tragická nehoda mnou samozřejmě otřásla, ale – i když je drsné to říci – na smrt jsem si ve válečných letech musel zvyknout. A moje touha po poznání vždycky určovala můj život mnohem víc než obavy z možného konce. Stále jsem prahnul po zážitku z letu vzducholodí a nechtěl jsem se smířit s tím, že mě o něj osud připraví. Tím spíše, že světlo světa spatřila další vzducholoď – sesterská LZ 130 Graf Zeppelin II, která se poprvé zvedla k oblakům 14. září 1938. Měla stejný objem vodíkové náplně jako Hindenburg, tedy 200 000 m3, délku 245 metrů a průměr 41 metrů. Každý z jejích čtyř motorů měl výkon 890 kW. „Ano, to je moje šance,“ říkal jsem si. Leč netušil jsem, že Graf Zeppelin II je poslední vzducholoď, která byla postavena a vznesla se do vzduchu. Politická situace byla v těch časech stejně výbušná, jako vodík v obřím těle těchto strojů. Na hélium, které by jej mohlo nahradit, bylo uvaleno embargo, a vodíkem plněné vzducholodě nesměly po katastrofě Hindenburgu přepravovat cestující. A tak se stalo, že jsem si tento svůj velký sen nesplnil.