Triko Antonio s akrobatickým letadlem ZLÍN-142 - červené

Malá země v srdci Evropy, Československo, dala světu úžasné dvoumístné sportovní letadélko Zlín Z-42. V zemi, kde se v roce 1967 zrodilo, se mu prý říká všelijak – Bedna kytu, Krabice, Pluh na vzduch nebo Kuchyňská linka. Nevím proč, protože jsem o něm vždycky slyšel jen to nejlepší a dodnes je využíván pro výcvik soukromých pilotů ve výcvikovém středisku Flight Safety na Floridě. Škoda, že jsem ho nikdy neviděl ve vzduchu.

Zlín Z 142 slouží nejen jako výcvikový, turistický nebo vlečný letoun, ale je také využíván pro výcvik akrobacie, kterou mám velmi rád. I proto, že se jí na Z 142 věnuje můj vnuk. Sleduje každou zmínku o ní a objíždí snad všechny závody. Se svými přáteli, kteří mají stejného koníčka, si vyměňuje historky, někdy až neuvěřitelné. Jednu z nich mi popsal v dopise. Letecká akrobacie je obecně jeden z nejrizikovějších sportů, protože se pilot musí stoprocentně spoléhat na stroj složený z tisíců součástek. Ale i když stroj pracuje na výbornou, může zasáhnout vyšší moc – třeba v podobě hejna špačků. A právě to se stalo v roce 2012 při 18. Mistrovství Evropy v letecké akrobacii, kategorie Unlimited, ve slovenské Dubnici nad Váhom na stroji Sukhoi 31M.

Ptáci sice inspirovali člověka k létání, ale na druhou stranu dnes představují pro stroje ve vzduchu velkou hrozbu. A nejen dnes. První střet letadla s opeřencem hlásil již v roce 1905 Orville Wright. A v roce 1912 dokonce na podobnou příhodu doplatil životem pilot Cal Rodgers. Jeho stroj Wright Flyer se nad pláží střetl s rackem a došlo k poškození kormidla. Letoun dopadl do vln a Rodgers na následky zranění zemřel.

A ve vážném ohrožení života byl i španělský akrobatický pilot Juan Velarde. Závodům ve slovenské Dubnici bohužel nepřálo počasí. Slunce se schovávalo v mracích, ale fanoušků letecké akrobacie se přesto zmocňovala euforie s každým novým startem. Užívali si špičkové výkony letců a specifickou atmosféru prostředí. Pili pivo a prsty mastnými od opečených klobás si přidržovali dalekohledy, aby mohli sledovat odvážné kousky letců z bezprostřední blízkosti. Když vzlétl do vzduchu nadějný mladý Španěl, vypadalo to na další zajímavý výkon. Letoun v Juanových rukách stoupal a zase klesal, ostře se vrhal do zatáček, otáčel se na záda, předváděl přemety, výkrut, pády po ocase… Všichni upírali pohledy na letadlo, a tak si nevšimli černého mraku složeného z malých teček, který se blížil k letišti. Hejno špačků možná mířilo do sadu plného sladkých třešní, ale osudnou trasou. Ve chvíli, kdy pilot předváděl obrácený přemet z letu na zádech, střetlo se letadlo s ptáky. Samozřejmě okamžitě se okamžitě vychýlilo z dráhy a začalo klesat. V publiku to zašumělo, kelímky s pivem se zastavily na půl cesty k ústům. Všem bylo jasné, že mladému pilotovi jde o život. Letadlo se zmítalo, ale jeho pohyby rozhodně nepřipomínaly žádnou z nacvičených figur. Všechno to trvalo jen pár vteřin, i když lidé by přísahali, že než se letadlo ve vzduchu uklidnilo a nabralo správný směr, uplynulo mnohem víc času. Juan Velarde neměl sílu závod dokončit, zcela otřesen šel okamžitě na přistání, což mu samozřejmě nikdo nevyčítal. Závody byly na půl hodiny přerušeny, a když se pak zvedli k obloze další piloti se svými stroji, měli konkurenci – kromě jejich výkonů všichni obezřetně sledovali každého ptáka, který se v okolí letiště objevil.

K dopisu, ve kterém mi Antonio tuto příhodu popsal, připojil fotografii kokpitu Zlína. Letadla, kterému musím věřit, když mu dává důvěru můj vnuk. V létě by měl přiletět za mnou do Anglie, aby mi ukázal nejen Z 142, ale i své umění. Trénuje, kdy a kde se dá. Jeho snem je dostat se mezi elitu akrobacie. Věřím, že se mu to podaří.