Triko dětské Antonio s letadélkem AIR RACING - červené

Na okraji města bylo letiště. Ne moc velké, ani moc malé, zkrátka tak akorát. Vlastně to byla rozlehlá, nakratičko posekaná louka, kde pod starým dubem stál plechový hangár. V hangáru bydlelo několik malých letadélek, jedno hezčí než druhé. Letadélka byla různě barevná, to nejmenší bylo modré, další mělo zelené proužky a jiné zase oranžová křídla.

Všechna poslouchala své piloty na slovo, vlastně na knipl a na pedály. Jen jedno letadélko, to červenožluté, zlobilo. Jak? Nechtělo létat rovně. Bavilo ho mávat křídly, natáčet se do leva a hned zas doprava, mířit vzhůru, nebo se nosem otočit k zemi, ale jakmile mělo udržovat přímý směr, vztekalo se, skákalo ve vzduchu, cukalo.. Všichni piloti, kteří pracovali na letišti, se v něm proto báli létat. Letadélko tak stálo v hangáru, i když jeho plechoví kamarádi brázdili modré nebe a užívali si bezmračné oblohy.

Jednoho dne přišel na letiště nový pilot. Jmenoval se Honza a letadla miloval už od dětství. Překvapilo ho, že když všechna zmizela za obzorem, jedno v hangáru zůstalo. Zašel za mechanikem, aby se ho na červenožlutý stroj zeptal. "To je pěkně zlobivé letadlo,“ povídá mechanik. "Nikdo si s ním neví rady. Nejradši by dělalo přemety, ale aby létalo rovně, to ne! Být tebou, nechám ho stát pod střechou, je to poděs.“

Honza přemýšlel, jak by zlobivé letadlo přivedl k rozumu. A dostal nápad. Vzal do ruky hadr a leštidlo a vešel do hangáru. Letadélko stálo osaměle pod oknem, toužebně hledělo k nebi a nudilo se. Když uvidělo Honzu s hadrem a leštidlem v ruce, zaradovalo se: "Bude masáž!“ Ale.. Co to? Místo aby si to Honza namířil přímo k letadlu, začal si pískat, poskakovat a tanečními krůčky se pohyboval sem a tam po hangáru. Chvílemi se k netrpělivému letadlu přiblížil na dosah, ale pak, jako by si to rozmyslel, odtančil zase jinam. A tak pořád dokola. Letadélko bylo zklamané a zmatené. Nakonec už to nevydrželo a povídá: "Honzo, co to vyvádíš? Pojď hezky rovnou ke mně a namaž mi záda!“

"Co to vyvádím?“ podivil se Honza. "To bych se snad měl já zeptat tebe! Neposloucháš piloty, je ti jedno, kam potřebují letět, chováš se jako jankovitá koza! Já bych taky někdy nejradši zamířil jinam, než je třeba, ale nejde to. Každý máme zkrátka své povinnosti!“ Letadélko se hrozně zastydělo. Tak moc, až jeho červená barva byla na chvíli ještě červenější. "No, totiž. Ehm. Tak už se nezlob, Honzo. Nalešti mi ta záda, a pak si spolu půjdeme zalétat, jo? Uvidíš, že tě budu vzorně poslouchat.“

A přesně tak to bylo. Od těch dob červenožluté letadélko plnilo každé přání svého pilota, a když seděl v jeho kokpitu Honza, snažilo se ještě víc. Stalo se nejoblíbenějším strojem na letišti, co vypadá spíš jako velká louka. Zvedalo se ze zelené trávy k nebi tak často, že bylo občas pořádně unavené. Ale pak vždycky přišel Honza s leštidlem, a letadélko bylo zase jako nové. A je dodnes, vidíte?