Triko Antonio stíhač SPITFIRE MK-VIII. - černé

Určení: Pro muže

Druhá světová válka byla plná příběhů, jejichž hrdiny byli piloti stíhacích letadel. Některé příběhy končily šťastně, jiné ne. Tak to ve válce chodí. V té době se stal pilotem i můj syn Antonio (u nás v rodině je nepsaným zákonem, že jméno se dědí z otce na syna), navíc jsem měl mezi piloty i mechaniky spoustu přátel, a tak se mnohé z válečných vzdušných příběhů staly součástí mého života.

Jedním z určujících okamžiků druhé světové války byla letecká bitva o Británii. Základ britského stíhacího letectva během ní tvořily dva typy letounů – Supermarine Spitfire a Hurricany. Možná je to k Hurricanům nespravedlivé, ale pro nás, Brity, se Spitfire stal hrdinou snad větším než sami letci. Byl a je pro nás synonymem odporu proti uchvatiteli.

Bitva o Británii začala v létě 1940, ale dnem, kdy zuřily nejlítější boje v oblacích, byla neděle 15. září. Měl to být konečný, zničující úder německého letectva. Luftwaffe, přesněji Göring, tehdy poslal do boje kolem 400 bombardérů a 700 stíhaček. Proti nim se vydala většina perutí RAF, tedy kolem tří set letadel. Bylo třeba zabránit agresorům, aby se dostali dál do vnitrozemí, proto anglická letadla zaútočila už ve chvíli, kdy se Němci dostali na úroveň pobřeží. V jednom se Spitfirů seděl můj přítel, pilot Jack Roberts. Během bitvy té osudné neděle šel do vzduchu dvakrát… Pokaždé ale s jiným strojem.

Když se vznesl se svým Spitfirem poprvé, vedl si skvěle. Jeho kulometná palba zasáhla nejen dva německé bombardéry, ale také stíhačku. Mohl si vybírat – němečtí stíhači museli – na rozdíl od britských – bombardéry doprovázet. Jack byl brilantní pilot. Manévroval se svým stojem, útočil jako divoká včela, a vzápětí mizel vysoko nad hlavami nepřátelských pilotů. Německé Messerschmitty nemohly Spitfirům co do stoupavosti konkurovat. Jackovy akrobatické kousky a německé letouny řítící se k zemi s ocasem černého dýmu však Němce rozzuřily do nepříčetnosti. Jack se stal terčem jejich cíleného útoku.

Německé stíhačky se nad Jackovým Spitfirem zformovaly tak, že únik vzhůru nebyl možný, a tak se pokusil o zoufalý manévr – střemhlavý let dolů. Proč zoufalý? Všichni jsme tehdy věděli, že přechod do střemhlavého letu byl v roce 1940 slabinou slavného Spitfiru, která byla vyřešena až dodatečně. A to se také potvrdilo. Skupina Messerschmittů se pustila za Jackem jako útočící jestřábi a německé kulomety štěkaly jako vzteklí psi. Zásah! Z levého motoru Jackova letadla vyšlehly plameny. Jack hrál o život. Odhadoval situaci – je letadlo poškozené natolik, aby ho musel obětovat? Má vyskočit a zachránit se, nebo se pokusit o návrat na základnu na palubě svého stroje? Vsadil na druhou možnost. Možná měl víc štěstí než rozumu, ale podařilo se mu přistát. Z hangárů se k němu sbíhali mechanici, běželi i lékař a sestra, ale ukázalo se, že „ošetřit“ potřebovalo jenom letadlo.

Jack se vyřítil z kabiny, a kdyby se ho snažili udržet na zemi v nečinnosti, byl by se rval. Během chvíle se z letištní plochy zvedal s dalším strojem a německé ztráty z toho dne zvýšil o další nepřátelský stroj, který skončil v troskách na zemi. Nelze pochybovat o tom, že i díky Jackovi se RAF podařilo mohutný útok Luftwaffe z 15. září odrazit. Oproti německým byly britské ztráty poloviční.