Triko Antonio parašutistické SKYDIVING DROP - šedé

Určení: Pro muže

Když začínáte se seskoky pod vrchlíkem padáku, máte samozřejmě strach. Myslím, že jej cítí každý - někdo více, jiný méně. My, muži z rodu letce Antonia Camerona, jsme sice už po několik generací spjati s pohybem ve vzdušném prostoru, ale samozřejmě cítíme obavy jako kdokoli jiný. Jsme si vědomi křehkosti lidského těla, a i když věříme technice, je nám jasné, že kdyby selhala, střet se zemí by byl smrtící. Ale možná právě proto, že se zážitky v oblacích snoubí se strachem, jsou tak výjimečné a intenzivní..

Po vzoru svých předků jsem i já, Antonio "IV.“, propadl létání ve volném prostoru. Jeho krásu jsem objevoval postupně. Proč bych to nepřiznal - první vteřiny prvního seskoku padákem byly spojeny s ochromujícím strachem. Když pominul, krev se mi zpěnila adrenalinem a moje mysl byla zaměstnána plněním všech úkonů, které jsou spojeny s bezpečným letem a přistáním. A stejné to bylo i při několika dalších seskocích.

Ale čím častěji jsem skákal a jak jsem získával zkušenosti, začal jsem objevovat další rozměr tohoto úžasného sportu - pohled na krajinu z výšky. Zklidnil jsem se a rozhlížel se více okolo, vstřebával unikátní pohled na vzdálený horizont. A chtěl jsem vidět, co je za ním. Postupně jsem tedy objížděl všechna letiště v Anglii, a s padákem nad hlavou jsem si prohlížel svou zem tak, jak ji vidí ptáci při svých poutích - z výšky.

Když jsem se nabažil rozmanitosti krajiny kolem letišť v Anglii, domluvili jsme se s kamarády, že začneme cestovat po světě, tedy přinejmenším po Evropě. Je tolik míst, která stojí za vidění, a život je tak krátký! Kromě jiných cílů jsme se vydali do samotného srdce Evropy, do České republiky. Tluče mezi nádhernými horami, je protkáno nespočtem řek a říček a místy se ztrácí v hustých lesích. Malá země je mozaikou vesnic, měst a městeček, které spojují úzké silničky lemované ovocnými stromy. Kroutí se mezi poli ohraničenými křovinatými remízky a kolem nich se v slunci lesknou tisíce rybníků jako zrcátka uprostřed zelených luk. A ty nádherné zámky a hrady..

Pamatuji si například seskoky, kdy letadlo startovalo z letiště Hosín u Českých Budějovic. Bylo mimořádně krásné počasí. Modravé kopce v letním oparu, na silnicích malá barevná autíčka jako ze stavebnice a na březích rybníků lidé, kteří zatoužili po osvěžující koupeli. Všimli si padáků, vyskočili z dek a mávali na nás. Užíval jsem si té letní pohody, ale pak jsem zvedl oči a zahleděl se dál - v zeleni rozsáhlého parku tam stál zámek. Vypadal impozantně, i když z té výšky nebyl větší než obrázek na pohlednici. Připomínal nazdobený piškotový dort, který pyšná hospodyně právě postavila na sváteční stůl. Pozoroval jsem ho tak dlouho, až jsem si uvědomil, že bych se měl rychle pracovat na přistání. Naštěstí včas, takže jsem hned druhý den mohl začít po tajemném "dortu“ pátrat. Byl to zámek Hluboká, a jestli jste tam ještě nebyli, nenechte si ho ujít. Je to místo jako z pohádky.

Vzpomínám také na seskoky, ke kterým jsme startovali z moravského letiště Prostějov... Když se snášíte nad úrodnou moravskou krajinou, vypadá z výšky jako patchworková deka, kterou mě přikrývala babička. Pole mají širokou škálu barev, od temně zelené až po pískově žlutou. Lesů a rybníků tu není tolik jako na jihu Čech, ale zato tu mají proslavené vinice. A tak jsme přes den skákali a večer koštovali moravské víno ve sklípcích. Chtěl bych se tam ještě jednou vrátit, i když nevím. Svět je velký a jak jsem řekl, život příliš krátký.