Triko Antonio AEROCLUB CZ - šedé

Na léta, kdy jsem v aeroklubu zasvěcoval své žáky do tajů létání, moc rád vzpomínám. O své lásce můžete vyprávět ostatním donekonečna, ale stále to jsou jenom slova. Teprve když se s lidmi podělíte o skutečné zážitky, když jim je zprostředkujete a sdílíte s nimi svoji vášeň, je prožitek dokonalý. A když se sejde nadšený učitel a vnímavý žák, chvíle ve vzduchu znamenají pro oba výjimečný životní okamžik.

Dny v aeroklubu byly někdy hektické, ale o to krásnější byly večery, zejména ty letní. Slunce zmírnilo svůj žár, ale beton startovacích drah vydechoval nashromážděné teplo dlouho do noci. Z trávy na letištní ploše se ozývali cvrčci a rudý sluneční kotouč pomalu klesal za obzor. Sedávali jsme s ostatními piloty a popíjeli. Někdo chladné pivo, jiný zlatavou whisky. Možná jsme měli spěchat domů k manželkám a dětem, ale bylo nám spolu tak dobře. Užívali jsme si atmosféru sounáležitosti, porozumění a přátelství.

Jednoho takového teplého večera jsem se vracel zpátky na naše letiště ze Zürichu. Celý den jsem strávil ve vzduchu při přepravě důležité zásilky. Snášel jsem se na zem s pocitem, že jsem doma, a těšil se na lahev vychlazeného piva. Už z dálky jsem uviděl záři ohně, a jak jsem se blížil, rozeznával jsem kolem něj siluety svých kamarádů. Jak ubývaly metry, které mě dělily od přistání, zaznamenával jsem stále větší detaily a všiml jsem si, že nad ohništěm se na rožni otáčí sele. To nebyla běžná situace! Orosilo se mi čelo: zapomněl jsem na čísi narozeniny! To by bylo neodpustitelné.

Hned jak jsem vyskočil z letadla, zamířil jsem k ohni, abych zjistil, jak velké je mé faux paux. Ale ničeho jsem se nedopustil. Dva mí kamarádi se sice narodili, ale jak se říká – podruhé. Ve vzduchu jim vynechal motor a oni museli nouzově přistát. Navíc se to stalo nad lesem, což je zlé. Taková nouzová přistání většinou dopadají tragicky. Shodou šťastných náhod se osud tentokrát spokojil s několika šrámy a jedním vykloubeným ramenem. Letadlo dopadlo mnohem hůř, ale kdo by se o to staral! Objímal jsem oba své přátele, opatrně, abych jim ještě víc neublížil, a cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Byl jsem tak šťastný, že přežili!

Ten večer se nás naše rodiny nedočkaly. Oslavovali jsme dlouho do noci, ale nikdo z našich blízkých nám to neměl za zlé. Snad jen pár našich zákazníků, kteří druhý den ráno přišli na letiště zbytečně. S kocovinou by se nikdo z nás do vzduchu nevydal, a tak jsme objednané hodiny létání museli přesunout na jindy. I pilot je zkrátka jenom člověk.