Kšiltovka Antonio PILOT - černá

Určení: Nezáleží na pohlaví

Kšiltovka od letecké značky Antonio. Univerzální nastavitelná velikost.

Pro nás, pozemšťany, není vzdušný prostor přirozeným prostředím. A i když pro mě a podobné blázny je největším štěstím vznášet se vysoko nad zemí, jsou lidé, kteří mají z výšek neovladatelnou hrůzu. Není to zbabělost, je to animální strach, který je zakotven hluboko v mysli a velmi těžko se s ním bojuje. Přesně takové problémy měl můj přítel Christopher.

Vysoký, pohledný a dobře stavěný, se značným intelektem - to byl Chris. Vynikal v mnoha sportech, do čeho se pustil, to se mu dařilo, krásné ženy mu nadbíhaly, ale co se týče létání, bál se jako malé dítě. Jakmile jsem jen zmínil, že bych ho vzal do letadla, pobledl a rychle změnil téma. Ale často jsem ho vídal, jak sleduje letadla ve vzduchu, a měl jsem dojem, že přemýšlí, zda by se přece jen někdy mohl i on na palubě některého z nich odpoutat od země a vzlétnout.

Jednou jsem ho zase načapal za hangárem, jak ukrytý za hromadou dřeva pozorně sleduje každý startující a přistávající stroj. Tiše jsem se k němu zezadu přiblížil, hranice dřeva potlumila zvuk mých kroků, a nečekaně jsem mu položil ruku na rameno. Hrozně se vylekal a vyskočil. "Posaď se,“ povídám. "Už dlouho tě pozoruji, jak zápasíš sám se sebou. Myslím, že bychom si měli promluvit.“ A tak jsem mu nabídl, že ho zbavím strachu z létání. Slíbil jsem mu, že budu postupovat citlivě a nebudu na něj spěchat. Nakonec souhlasil.

Před prvním letem si dal tři panáky whisky, než dokázal nastoupit do letadla. Seděl se zavřenýma očima, křečovitě vtisknutý do sedadla, ruce sevřené v pěst. Semknuté rty a bledé tváře. Letěl jsem tak opatrně, jak to jen šlo. Žádné manévry, jen klidný let, široký oblouk a návrat na letiště. Chris mi poděkoval a zmizel. Ale přišel znovu a tentokrát při letu dokázal otevřít oči. Krása krajiny ho pohltila natolik, že dokonce na chvíli uvolnil křečovité držení těla. A tak po malých krůčcích vstupoval do světa létání. Celé léto jsme trénovali a na konci srpna už se Chris do letadla těšil. Rozhodl jsem se, že z něj udělám pilota.

Toho dne, kdy měl Chris poprvé pod mým dohledem řídit letadlo, zapaloval jednu cigaretu od druhé. Poslední z nich zašlápl vteřinu před tím, než se vyhoupl do kabiny. "Tony, opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“ pokusil se na poslední chvíli smlouvat. "Jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl jsem a další konverzaci utnul hluk motoru.

Kdybych tvrdil, že jsem neměl strach, lhal bych. Chris byl zpočátku v takové křeči, že jsem se obával, aby neudělal nějakou zásadní chybu. Její následky by mohly být fatální. Ale jak běžely minuty, Chris potlačil svou fobii a byl stále víc sám sebou - klidným a inteligentním mužem, který umí předvídat a učit se za pochodu. Tedy vlastně "za letu“.

A stal se malý zázrak. Jakmile můj přítel zjistil, že jej letadlo poslouchá, že reaguje tak, jak má, zapomněl na strach a opájel se pocitem nezměrné svobody, která v nekonečném nebeském prostoru ovládne snad každého. Současně jsem ale viděl, že stále kontroluje řízení. Létání ho zkrátka začalo bavit, a to do té míry, že si zanedlouho udělal pilotní licenci. Stal se z něj jeden z nejlepších pilotů, co jsem kdy poznal.