Dýka Krále Artuše NQ - stříbrná-černá

Dýka je krátká, ostrá bodná pobočná zbraň upevněná v rukojeti. Používá se jako řezací nástroj nebo zbraň.

V porovnání s nožem má delší, obvykle symetrickou a oboustranně broušenou čepel. Na rozdíl od nože je určena především k bodání, zatímco nůž k řezání. Obvykle se skládá z čepele a rukojeti, některé druhy mohou být navíc opatřeny záštitou a hlavicí. Později se rozvinul šerm s mečem v jedné ruce a dýkou ve druhé. Těmto dýkám se říkalo "levoručky“.

Tvar dýky byl až na výjimky dán použitým materiálem a konstrukcí. Rovná čepel byla výhodná k bodání, avšak měděné a bronzové čepele nebyly vhodné k řezání nebo sekání. K vyvážení tohoto nedostatku se čepel tvarovala tak, aby se zvýšil řezný účinek. Výsledkem byla zakřivená čepel řezných nástrojů a rovná čepel u bodných zbraní. Zakřivení mělo mnoho různých podob. Některé tvary se staly charakteristickými pro určité země, například malajský kris se zvlněným ostřím čepele či indický katar se širokou čepelí, který byl vybaven příčnou rukojetí umožňující prudší zabodnutí do těla protivníka.

Zahnuté čepele byly oblíbené na Středním Východě a v Indii, kde vznikla špičatá dýka s průřezem tvaru T. Vznikly i dýky s dvojitou čepelí, které umožňovaly bodnout směrem nahoru i dolů, stejně jako dýky s příčným zářezem, kterým mohl bojovník zachytit protivníkovu čepel a ohnout ji nebo dokonce zlomit.

Král Artuš (anglicky Arthur) je legendární anglický panovník 5. a raného 6. století, který dle středověkých dějepisců a romancí vedl obranu Velké Británie proti Sasům na počátku 6. století. Detaily jeho života jsou převážně díly lidové a literární tvořivosti; současní historici zpochybňují samotnou existenci této historické postavy. Vzácné zmínky o něm nacházíme například v Annales Cambriae, Historia Brittonum, a spisech sv. Gildy. Jeho jméno se objevuje také ve středověké poezii, například v básni Y Gododdin. Své sídlo měl podle legendy na hradě Kamelot.

Postava legendárního Artuše se dostala do mezinárodního povědomí především díky populárnímu dílu Geoffreyho z Monmouthu Historia Regum Britanniae (Historie britských králů) z 12. století. Objevuje se ovšem i v některých dřívějších velšských a bretaňských příbězích a básních; v těchto dílech je obvykle líčen jako mocný válečník bránící Británii před lidskými i nadpřirozenými nepřáteli, nebo jako kouzelná postava, někdy spojovaná s velšským zásvětím Annwn. Nakolik byla Monmouthova Historie (dokončená přibližně 1135) směsicí starších pramenů a nakolik plodem jeho představivosti, není známo.

Ačkoliv se náměty, události a postavy zachycené v jednotlivých zpracováních artušovské legendy často zásadně liší a neexistuje její kanonická verze, Monmouthův král Artuš často sloužil jako vzor pro pozdější příběhy. V jeho díle je Artuš vyobrazen jako král, který porazil Sasy a vytvořil impérium ovládající Velkou Británii, Irsko, Island, Norsko a Galii. Mnoho prvků a událostí, považovaných dnes za základní součásti artušovského příběhu, se objevuje právě v Historii, a to včetně Artušova otce Uthera Pendragona, čaroděje Merlina, Artušovy manželky Guinevery, meče Excaliburu, Artušova početí na Tintagelu, závěrečného boje s Mordredem u Camlanny a Artušova posledního odpočinku na Avalonu. Ve 12. století přidal francouzský básník Chrétien de Troyes k legendě postavu Lancelota a motiv putování za Svatým grálem; jeho dílo položilo základy žánru artušovské romance, který tvořil významný proud ve středověké literatuře. V těchto příbězích, pocházejících často z Francie, se vyprávění soustřeďuje nejen na postavu Artuše samotného, nýbrž i na jiné postavy, například rytíře Kulatého stolu. Artušovská literatura hrála důležitou roli ve středověkém umění, její význam však v následujících stoletích zanikal; znovuobnovení zájmu se dočkala až v 19. století. Ve 21. století legenda nadále přežívá nejen v adaptacích literárních, ale i divadelních, filmových, televizních či komiksových.